Když vás začne bolet zub, budete mít jasno. Je třeba zajít k zubaři. Někdo bude muset překonat strach z vrtačky, ale asi nikdo se nebude stydět za návštěvu dentisty. Stejně tak se nikdo neostýchá přiznat ošetření na ortopedii nebo konzultaci s alergologem. Ale ruku na srdce, kolik z nás by se stejně bezstarostně omluvilo v práci, že jde navštívit psychologa nebo psychiatra? Kolik z nás by zaváhalo byť jen podvědomě? Kolik z nás by nechtělo být takříkajíc za blázna?
Deprese se nedá změřit teploměrem a úzkost se nepozná z krevního obrazu. Rozpoznat duševní onemocnění u sebe či blízké osoby může být nelehký úkol. Pokud se k tomu přidá obava ze stigmatizace lze předpokládat, že část duševních nemocí zůstane neléčená. To znamená, že někteří lidé zbytečně trpí.
Všichni se rádi zasmějeme Vlastu Burianovi ve svěrací kazajce nebo kvokajícímu pacientovi doktora Chocholouška. Když se někdo chová hloupě, je zcela běžné, že ho někdo označí za blázna nebo jiným způsobem naznačí, že není duševně zdráv. Průpovídky, to je případ pro doktora Chocholouška, to je diagnóza, zapomněl si vzít prášek nebo v Bohnicích měli vycházky, známe asi všichni. Nikdo se nad nimi nepozastaví. Stigmatizace duševních onemocnění je tak silně zakořeněná, že si ji nikdo neuvědomuje.
Zkusme se napříště zamyslet, jestli některou naší uštěpačnou poznámkou nepřispíváme k tomu, že se někdo stydí za svou nemoc a trpí bez pomoci.