Slíznout sůl a zakousnout citrón


Možná jste taky někdy narazili na světáka, který věděl, jak se „správně“ má pít tequilla. Obrátit do sebe skleničku, z hřbetu ruky slíznout připravenou sůl a zakousnou se do kousku citrónu. Navzdory všem světákům to není žádný tradiční mexický zvyk, ale způsob, jak bezpečně přebít chuť nekvalitního alkoholu.

Když jsem četl povídky ze sbírky Stolek s citróny, napadlo mě asi v půli knihy uvažovat, co mají jednotlivé příběhy společného. Poruchy erekce napadlo mě jako první. Ale to bylo trochu zúžené pojetí tématu. Všechny povídky mají jednotný motiv stáří. Pro Juliana Barense je stáří fyzický stav tělesné či duševní zchátralosti. V jeho povídkách nenajdete moudré starce nebo životní zkušeností oplývající stařenky. Barensovy postavy jsou spíše pošetilé než moudré. Tak jako je kousnutí do citrónu tečkou za chuťovým dobrodružstvím, tak je smrt v Barensově podání definitivním koncem.

Přiznám se, že tato atmosféra nihilismu je mi cizí a trochu nepříjemná. Nechci se na život dívat jako na špatnou tequillu ale spíš jako na dobré pití, po kterém zůstává příjemný pocit. Přesto musím uznat, že povídky jsou napsané mistrně. Téma je v zásadě stejné, co se mění je forma. Autor se vžívá do různých postav a vypráví z různých perspektiv. Tu více nostalgicky, jinde zase spíše humornou formou. Sám jsem se tomu divil, ale u jedné z povídek jsem se dokonce nahlas smál v autobuse.

S autorem v jeho pohlednu na stáří a smrt sice nesouhlasím, ale jeho spisovatelskou dovednost musím ocenit. Pokud se tedy nebojíte trochu trpké příchuti, hurá na Stolek s citróny.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment